Životní orientace,

soběstačnost a vzájemnost                

 
 
    "Kopačka starejch kostí." Asi první odpověď na téma čím bych jednou chtěla být, kterou ode mě dospěláci slyšeli. (Taky se dá říct archeoložka.) Časem následovala "doktorka zvířat", "námořník na lodi, která se nikdy nepotopí"...
    Z dětských představ z různých důvodů sešlo, a ohledně budoucího povolání bylo ještě koncem střední školy nejasno. Nakonec jsem "střelila" směrem "jazyky". Cesta nejmenšího odporu, přirozený instinkt pro řeči, u některých doprovázený pocitem, jako bych jimi už někdy mluvila... Dobrá, tedy tudy. Překladatel - tlumočník.
    Duše měla ale zřejmě pestřejší plány. Zvláštní souhry okolností mne dopravily nejprve na pedagogickou fakultu a poté pro změnu do školy, jen na druhou stranu katedry. Inu, taky zkušenost.
    S devátým rokem v učitelské branži se dostavilo extrémní vyčerpání a vyhoření. Změna nezbytná. Podpořena částečným invalidním důchodem jsem si nakonec troufla učinit svým hlavním zaměstnáním překladatelství, se kterým jsem už dříve lehce i těžce koketovala, jen to při mé "jiné" pracovní adaptabilitě bez dalšího příjmu na obživu nestačilo. Radost se opět vrátila do života.
    S větší svobodou přišla i síla odstěhovat se z města. "Vyhrály" Jizerské hory. 
    Zde začal klíčit sen, vize. Přání žít víc naplno to, co jsem ve skromnějším stylu žila stejně, věc, v níž se svým způsobem snoubí povolání a smysl života (tedy, je li slovo "povolání" vůbec patřičné): Být na místě v přírodě, jehož přítomnost a dary může člověk sdílet s dalšími lidmi. V pospolitosti, o samotě ("na vnitřních rovinách"), v tichu či při společných aktivitách... V úctě, a s dáváním a přijímáním podle cítění každého. Věděla jsem, že když je samotářské já dostatkem tichého prostoročasu uspokojeno, může se sdílet jako stromek zralými a zrajícími plody obtěžkaný... To nejpřirozenější a vlastně jediné možné, co jde dělat.
 
 

Domov na cestě

 
    Toužila jsem po vlastním domku. Dlouho nebyl žádný na obzoru. Až začalo být po jistém nejistém období vyčkávání, zkoušení a přesunů jasné, že na domeček úspory nestačí, ale zároveň mít něco "svého" je nutnost. A tak přišel-přijel domeček s kolečky – maringotka. Úsměvné vzhledem k tomu, že obydlí z mých představ již dávno neslo název "Domov na cestě".  Ve smyslu Spočinutí pro poutníky, kterými tu všichni jsme. Klid v pohybu, jistota ve změnách...
    Objevovala jsem výhody nového bydlení. Radost nad tím, že někteří návštěvníci vidí v maringotce inspiraci, jak levně pořídit přístřeší. Nejnutnější věci všeho druhu pohromadě na úsporném prostoru. Blahý pocit vykročit "z obýváku do trávy", který se tak snadno začne považovat za samozřejmost...
    A co víc: Zjistila jsem, že zmíněná vize funguje i bez většího stavení. Ne snad že bych se většímu stavení do budoucna vzpírala :-) , ale zjevně není nezbytné. Když na to přijde, člověk toho tolik nepotřebuje...
    Roky běžely. Přišel čas být zabydlená na dvou místech zároveň. A tak v roce 2020 přijela druhá maringotka - mezi louky, lesíky a pole v Podještědí. Místo na polosamotě skýtalo dary, které v kopcích Jizerských dostupné nebyly, a naopak... Takže dalších pár let se ve mně krajiny s maringotkami doplňovaly. :-)
    Nakonec (zatím nakonec?) se přihlásila ke slovu potřeba jednoho kotviště pro mne s víceméně všemi svými hmotnými předměty. Rozhlížela jsem se po možnostech ...a ve výsledku zůstala na svém stanovišti podještědském. "Duševně" mám domovů více. Jizerky k nim patří. "Hmotně" kotvím na výšince v nížině pod Ještědem. A z kotviště občas k dalším obzorům - například potřebným a milovaným mořským... - vyrážím.
 
 

VTIP

 
    "Vizi" se dostalo i pracovního pojmenování. Poté, co někdo ve spojení s ní použil slovo "terapie". Znělo mi nepatřičně – do chvíle, kdy jsem si uvědomila, že coby člověk bez klasického "hlavního zaměstnání" mohu být pro některé souputníky až příliš nečitelná. (Respektive: Má své kouzlo v některých případech odpovědět na otázku "co dělám" stylem "nic, válím se," ale přece jen... může se udělat, pro někoho, ještě krůček k pochopení...) Tedy – proč ne, ale uvedeme na pravější míru. Zrodil(a) se VTIP. Vzájemná Terapie a Inspirace s Přírodou. To se tu děje... Ve směřování k více a více vědomému životu v bdělé uvolněnosti jsme si terapeuty a inspirátory vzájemně. My lidé i syrovější prostředí, které nás obklopuje. Se kterým se dotýkáme, někdy potýkáme, jsme vzájemně svou součástí...
    A že je bytí i hravé a veselé, je na každém, nakolik VTIP vezme vážně ;-) ...
 
 
    Pokud jde o překládání, nepřestala jsem, jen jsem se víceméně omezila na tlumočení; osobní kontakt motivuje víc než "ťukání do počítače".
    A tak, krom toho že pro sebe, žiji pro bytosti v okolí, rodinu a přátele prostorově blízké i vzdálené. Sdílíme, pomáháme si. Životaběh opakovaně ukazuje, že nic není samozřejmé, vše může být jednoho dne minulostí... a možná o to více si člověk může vážit zdejší existence. Coby samostatné jednotky a součásti společenství zároveň.
   
    Doplním, že jsem váhala zveřejňovat toto vše na internetu. Velmi ctím "skrytější cesty" komunikace a sebeprezentace. Ale přišel čas, kdy jediné, k čemu byla síla a chuť, byla tvorba webu. Pravda, jsem i člověk slova... Takže vás odsud zdravím, přátelé, známí, kolemjdoucí. :-)