Jeden podstatný zlom přišel zhruba v 18 letech. Nastřádané zdravotní problémy gradovaly a šlo o přežití. 

   Když už jsem byla na dně a krom fyzického trápení se duševně cítila doslova trhána na kusy v různé směry dobře míněnými radami členů rodiny, známých i lékařů, co bych všechno bezpodmínečně měla dělat pro své uzdravení, radami, které nevedly k úspěchu a jen prohlubovaly beznaděj, v určitém sebezáchovném hnutí se podařilo přehodit výhybku a ode dna se odrazit. Vlastníma nohama. "Vypnout" příliv hlasů zvenku a přepnout na moudrost těla.
   Nejspíš tomu momentu napomohly i určité meditace a pití většího množství čisté vody (druhé zmíněné na doporučení léčitele)... každopádně stalo se.

   A tělo vědělo, co kdy má a nemá jíst, vědělo, jak se hýbat. Zařídit se podle jeho prosté a nestrojené moudrosti byl sice ve společnosti impregnované po generace zažitými "normálními" očekáváními občas problém - "naprostého asociála" (na požádání vysvětlím :-) ) jsem si hned z láhve vypustit netroufala - ale byla jsem na stopě. Určité do té doby oblíbené potraviny spontánně odpadly z jídelníčku, už jsem je do sebe nevpravila. Častěji se dařilo uvolněně spočívat v oživujícím proudu přítomnosti a nechat jej ze sebe a skrze sebe plynout, ať už v klidu či v pohybu.

   Fyzicky jsem nabrala na objemu a přestala vypadat jako kostra potažená kůží. Přestaly se lámat zuby, vlasy... Svědivý, zapáchající ekzém pokrývající tělo z velké části zmizel. A vůbec, trápení s alergiemi na to a ono se scvrklo na zlomek původního stavu.

   Žití se nestalo snadným, úkoly a zkoušky nezmizely, ale snáz se zvládaly. Uvnitř, v duši, se rodilo paradoxně prázdné místo absolutní síly a potenciálu. Útočiště. Které tam možná bylo vždy, ale ne vždy bylo uvědomováno.

 

   Zhruba v té době se zhojilo i další mé slabé místo: Přestalo mě trápit, že nemám přátele. Budu kamarádkou sama sobě, řekla jsem si, a dál dělala, co mě bavilo, jen už bez pocitu, že by to ve více lidech bylo lepší.

   A že člověku bývá dopřáno, čeho se dokáže vzdát... "Zničehonic" se začali objevovat spřízněnci. Něco jako duchovní rodina; bytosti, které o sobě vědí i na dálku a vzájemně se podporují, aniž by dobré vztahy podmiňovaly plněním všemožných očekávání.

   Navíc se celkově spravovaly vztahy vůči všem, s nimiž mne život stavěl na jedno hřiště. Uvědomování si vlastní nedokonalosti vedlo k neodsuzujícímu postoji k okolí. Životaběh opět největším učitelem: Jakmile jsem na něčí adresu vyřkla nebo jen pomyslela "hrozný člověk, jak může někdo něco takového (u)dělat", byla jsem dříve či později nucena nahlédnout podobnou situaci z opačné strany, coby "pachatel" dříve zavrhovaného, nebo někdo, kdo má k zarhovanému velmi blízko. Až mi došlo, že můj postoj, jakkoli někdy "spravedlivě rozhořčený", není mírou všech věcí. :-) Mohu eliminovat utrpení a neporozumění na světě tím, že ve svém bytí rozvíjím kvality soucítění a vědomí jednoty, i tím, že na jejich základě podniknu praktické kroky proti bezpráví; když ale chovám odsudek vůči jiné bytosti, zkaluji jím vlastní duši, vlastní rozhled, a je otázkou času, kdy se na základě rezonance zachovám podobně jako ona. V tomto životě nebo jindy. Pokud už se tak přímo nechovám... Rčení o trámu ve vlastním oku je velmi příhodné.

   Nakonec vše je lidské a každá mince má dvě strany. Z bahna včerejších "omylů" vyrůstá krása květů zítřka...