Zprávy od cesty

    Mokře zasněžený den. Čekám u silnice na dodávku balíku. Minuty plynou, během nich se kolem poklusem trousí početná skupina trénujícího dorostu. Pár metrů ode mě zastavuje jedna z dívek a s bolestným výrazem se drží za nohu u kolena.
    "Karin, co ti je?"
    Zbystřím. Dotaz směřuje k indisponované, ale že se mě situace týká je úplně jasné. Mám potřebu vyjádřit účast, ale napadá mě jen uklidňujícně pronést něco o pomalém dalším tempu ...což si nakonec nechávám pro sebe; 'takovou samozřejmost snad netřeba říkat'... Aspoň čtu poselství: NEPŘEPÍNAT SÍLY. Opravdu dobře jsem učinila když jsem si dnes za ranní malátnosti naordinovala klidový režim a pak se věnovala jen nenásilně činnostem, které se postupně objevovaly jako potřebné.
    Raněnou sportovkyni dobíhá trenérský dozor, vymění si několik vět o dlouhodobě problémovém svalu či úponu, a dlouhovláska je nasměrována zpět na základnu. Stále blízka breku se kulhavě vydává směrem, ze kterého přiběhla.
    Až když je poněkud vzdálena, napadá mě, že jsem jí mohla nabídnout k podpírání třetí nožku - jednu ze dvou dřevěných holí, které držím v rukou. (Kdo mě nezná: mým nejoblíbenějším modelem hůlek na "nordic" walking/running/jumping... je hůl dřevěná alias klacek.) Ať už by bylo přijato či ne, to je Ten akt účasti který bych byla ráda udělala. Kdyby mi neměl každou chvíli přijet kurýr, rozběhla bych se za ní. MÉNĚ MYŠLENEK A VÍCE JEMNÉHO VNÍMÁNÍ PŘÍTOMNOSTI... stále co pilovat...
    Kurýr se následně ozývá, vybavuji potřebné... Pak kráčím domů a vstřebávám zatím poslední z lekcí. Představuji si, že by děvče samo o hůl požádalo. Samozřejmě, až s lehkým zahanbením že to dřív nenapadlo mě, bych ji poskytla. POŽÁDAT O POMOC JE NĚKDY TA NEJSPRÁVNĚJŠÍ VĚC. Jistěže ne vždy, ale jsou chvíle... Odpadá poslední zbytek nepříjemného pocitu z nedávné situace, kdy jsem sama byla tou, která si o pomoc řekla. Pomoc, která byla už dříve nabídnuta, navíc jsme si pak s dotyčným společnou práci docela užili... A přesto se vzorec "vystačím si sama dokud to jen jde, jen neriskovat že budu na obtíž" zřejmě ozýval víc než zdrávo, a trochu kazil radost z díla ve vzájemnosti vykonaného.
    Tak děkuji.
    A zdravíčko běžkyni.