Pomocné ru(kavi)ce okolo

    Jdu pro vodu ke studánce v Karlově. Proběhla-prošla jsem v okolí lesní okruh cestou necestou a beru pod smrkem schované prázdné kanystříky. Ještě než s nimi sklesám poslední stovky metrů kamenitou cestou, shledávám: Své obalení jsem dnes asi neodhadla. Holé ruce mrznou už teď; co teprv když nádoby v nich za chvíli ztěžknou po třech kilech každá. Co se dá dělat, vodu potřebuji, takže s chladem do rukou se zakusujícím nabírám, a na cca kilometr mezi studánkou a domovem radši moc nemyslím. Hladina je stále nízko, z trubky voda neteče, nabírá se z kruhové nádržky uvnitř dřevěné stavbičky. V jednu chvíli, jak se tam otáčím, se mi zrak pomalu zastaví... Mé rukavice! Úhledně uložené na jakési seschlé ozdobě z jedlových větví na kamenné vnitřní římsičce. Jaký spásný to moment. Jak málo, či mnoho, stačí k dětské radosti?
    Před pár dny jsem tu nabírala vodu za soumraku. Evidentně horkokrevnější. Rukavice jsem zřejmě vytrousila. Ani jsem mezitím nezpozorovala, že by chyběly, a už se, za asistence pozorného neznámého nálezce, vracejí jako královský dar.
    Příště hodlám dorazit vyzbrojena lístkem hlásajícím zřetelné DÍKY.
    Není geniální jak bytí dovede k ujišťování nějaké své přitípnuté částečky, že věci fungují, využít její vlastní nepozornost – vlastní "chybu"? :-)

    (P.S.: Psáno v době, kdy potřeba "ujišťování" byla výrazná. Zima, toť velmi aktuální důvod; další, chroničtější, pak psychická a fyzická "nekondice" v návaznosti na smrt blízkého člověka a společenské záležitosti s ní spojené...)