Muži, ženy, vztahy v polaritě

 

 

    Čtu zprávu od kamarádky. Byla jsem tamhle, událo se tohle. Znám trochu situaci, předpokládám, že dotyčnou věc zažila s přítelem. A že by to normálně napsala - nebýt přítel někdo, kdo je částečně tajen před manželem. Ví, že vyznávám komunikaci mezi lidmi na rovinu, a tak pro jistotu "stínovou záležitost" vynechá... a tím se ztrácí autentický kontext. Ptám se, potvrzuje se... Cítím rozladění. Co mi to má říct?

    Mimo jiné: Čas na článek k tématu vztahů milostných, partnerských. Už nějakou dobu zvažuji sepsat něco o svém nahlížení, zkušenosti. Vycházejíc z toho, že toto mne samotnou zajímá u druhých - jejich pohledy, rozhledy, a autentické příběhy. No a jeden z důvodů, pro který jsem psaní odkládala, je možná stejný, jako důvod, pro který kamarádka zamlčuje milého. Obava z nepochopení - raději "nedělat vlny"...

    Pravda, příliš často naši bližní i vzdálení o co méně chápou, o to horlivěji přispěchají s odsudkem, a tak člověk do takové "komunikace" energii preventivně neinvestuje. Někdy ale zjistíme, že nějaký náš vlnolam víc než destrukci cenného brání životodárné síle pohybu, který je dobré přijmout. Navzdory zkalení usazeninami starších rádobyjistot a názorů nás samých i ostatních. :-)

    Druhý důvod k odkladům byla obsáhlost tématu. Vydalo by možná na knihu spíš než na článek, a člověk se na krátkém prostoru nemusí být schopen vyhnout útržkovitosti. Navíc je to jedna z oblastí, která vyzývá k průběžnému doplňování. Ale což. Lepší teď něco než ještě dlouho nic.

 

    "Zase vztahy... Ach jo, nuda," býval můj pocit v situacích, kdy si skupina lidí chtěla na toto téma povídat. Bylo mi okolo dvaceti a občas jsem navštěvovala sešlosti, kde lidé věku různého, většinou ode mě vyššího, rozebírali souvislosti životní zjevné i skryté. Na světě je přece tolik zajímavého a zároveň duševně bezpečnějšího než svět milostného toužení a soužení, rozchodů a schodů... Před tím, jako dítě, mě jako jev zajímala sexualita. S polem mezilidských vztahů jsem si ji ale nějak nespojovala. Pak i tento zájem ochladl. Asi i proto, že jsem ty souvislosti, většinou dosti zašmodrchané, ve svém okolí spatřovat začala...

    Jak roky ubíhaly, dolehlo na mě, že mezi prožíváním mým a lidí v okolí vnímám propast, prázdnou plochu. Přesnějí řečeno: Málo styčných ploch jsem nalézala od dětství; v této chvíli se ale, zatím spíš podvědomě, hlásila coby důvod i tato má partnerskovztahová nezúčastněnost. Vyslala jsem prostorem přání překlenutí onoho vakua. V rychlé odezvě na ně mi do života začali výrazněji vstupovat muži a záhady vztahů s nimi. Chvíle, kdy nedopřát projevu milostné složce kontaktu s někým se jevilo jako kývnutí životní stagnaci. Chvíle, kdy souznění dvou duší jaksi nenalézalo žádnou lepší další cestu než se projevit i v těle, i jako milování... A chvíle, kdy hranice mezi stagnací a moudrou obezřetností byla zřetelná tak slabě, že k větší jistotě v pohybu dál bylo potřebno mnoho pokusů a omylů-neomylů, krásných i náročných, v konání i nekonání.

   Blízké vztahy obecně mají moc rychle odkrývat naše silné a krásné stránky, stejně jako slabiny, zranění a iluze o nás samých, o druhých, o správném běhu věcí. Bývají tak jak katalyzátorem práce se vším zmíněným na cestě k lepším kvalitám života, tak vstupenkou do chaosu, začarovaných krůhů, slepých ulic. Užívání výhod prvého, i vědomí, že druhé může být prvního dočasnou součástí, mě zásobovalo odvahou cestovat dál.

 

    U mnoha mužů jsem narážela na velkou zaujatost představou, že jeden muž + jedna žena = jediné možné/správné. Šablona v našem geografickém i mediálním prostoru silně uhnízděná. Případně ona plus kamuflované, společensky s chápavým mhouřením oka tolerované "bokovky". Nahlížela jsem, z čeho tato zaujatost pramení (zde rozvádět nebudu), ale sama ji nevyznávala. Před potenciálními milostnými partnery jsem se tím nikdy netajila. Přesto slova mnohdy nedokázala být dostatečnou prevencí iluzorních představ a očekávání... a z nich vyplývajících následných frustrací a konfliktů. Slova obecně, s jejich mocí předávat a zesilovat jsoucna, pocity, jsou zkrátka podceňována, přehlížena, a i zde se to projevuje. Učila jsem se v tomto hlouběji orientovat, a učím doposud...

    Ohledně partnerství dvojic - aby nebyla mýlka: Ne že bych je zavrhovala samo o sobě, jako jeden z možných modelů. Má místo mezi dalšími. Nezastupitelné. Nic více, nic méně... Pro někoho celý vesmír, pro jiného nic zásadního, u dalšího stav proměnlivý, a z toho nic nemusí být špatně. Kde vyplyne soužití v páru z niterné potřeby obou stran - míněno hlavně bez zmíněných bokovek, bez nevěrnosti -, je pochopitelně dobré do této možnosti cesty a vývoje své já, či jeho dostatečnou část, vkládat. Krátkodobě či dlouhodobě - řekněme s možností změny v případě zralého zjištění, že potřebná hladina míru v duši není dlouhodobě s naším partnerstvím slučitelná. Autentická kvalita vztahu s naším vyvoleným - to, jakým způsobem nás vztah duševně a tělesně oživuje - je nám jinak ukazatelem kvality různých životních návyků, postupů, kroků menších i větších. Velká výzva a zároveň výhoda partnerství. Vyplatí se toto průběžně sledovat, případná místa konfliktu a stagnace prokomunikovávat... Z místa v nás (a mezi námi), kde se maximálně osobní a maximálně neosobní přístup v pokorném nahlížení co nejvíce prolínají. Zde je, řekla bych, společnost stále v plenkách, zřejmě s mnohem delší cestou před sebou než naopak. Sama jsem dosud potkala jen málo živých příkladů párů, kde skutečně, zřetelně obě polovičky dlouhodobě kvetly. U tak hojných hlučných proklamátorů partnerství dvojic, odsuzujících nekompromisně vše mimo koncept, vidím vždy strach nahlédnout něco z vlastního podvědomí. Kdyby to udělali, myslím, že umlknou, a buď budou klidně žít vlastní idylický vztah, nebo se upřímně odváží prožívat svět i jinak. Však zmíněné půvabné výjimky, kterým toto soužití opravdově funguje, obvykle - ne-li vždy - tendenci udílet druhým nevyžádané rady nemají. Moudřeji zacházejí s univerzálními léky na mnoho člověčích nešvarů. Sebepoznání, komunikace. Druhé vychází z prvého. Začínáme na vlastním písečku.

    Jako masa tedy zatím klidně i neklidně pospáváme, aniž bychom si zásadnější nedostatek vůle k sebepoznávání, sebeproměnám, upřímné komunikaci připustili.

    Stejně tak z něj vyplývající zásadní nedostatek uznání-uctění dnes "menšinových" vztahových vzorců. K některým mám osobnější vztah, a s tím je připomenu:

    Žití bez partnera. Míněno životního a/nebo sexuálního. Prožívání celistvosti v sobě. Či období učení se zmíněnému. Je-li opravdové, paradoxně se vylučuje s nezdravými podobami sobectví nebo zapouzdření se vůči okolí. Proč by mělo být terčem kritiky či nechápající lítosti, když si někdo ve svobodě, ne ze strachu, takovou cestu volí klidně po celý život? Stejně tak vztahy ve vícero lidech, ve větší otevřenosti. ...V podstatě cokoli, co nevychází z povrchnosti a útěku před sebou. Tady bychom totiž měli opravdu zbystřit: Izolace ve svém světě, či naopak vztahová nevázanost JE pro mnoho lidí únik. Opak toho, čím by mimo jiné vztahy být měly - cesty k sobě, do hloubi (+ výše), porozumění a míru. Mnoho našich mravokárců se ve svých soudech chytá právě těchto tendencí, a vylévá tak dítě s vaničkou. Další, více přehlížená věc přitom je, že útěkem od sebe může být i držení se "jistot" částečně shnilého partnerského přístavu. Takže otevřenost přiměřená, s jí úměrnou odpovědností. Za sebe a všechny, jichž se mé projevení týká. Primárně nemám na mysli antikoncepční pilulky a zdravotní prohlídky. :-) Odpovědnost ducha v integritě. A odpověď životem na otázku: Jak budu stabilně nejspokojenější, tj. nejvíce platný sobě a společenství, v němž existuji?

    Jak to tedy "má být"? Co třeba přirozeně, bez velkých ideologických tlaků na sebe a druhé... Rozhlížíme se. Přistupujeme, odstupujeme. Procházíme vyhodnocováním zkušeností, v některých časech intenzívnějším. Občas se, někteří, pro nějakou vztahovou škatulku vědomě rozhodneme, a více se realizujeme a poznáváme na jejím teritoriu. Vědomě ve smyslu vycházení z prožitku správnosti, nepřehlížení věcí vnitřních a vnějších. Ono robotické přijetí šablony "takhle se to dělá" spokojenost duši nezaručí...

    Koneckonců: Úplně se to "tak" (dosaďme cokoli) dělá velmi zřídka. Většinou je přítomno mnoho předstírání před sebou i druhým(i). Kde to tak zúčastněným stranám vyhovuje, tam nehodnotím, že by to měli dotyční měnit... Zároveň však nevidím důvod, proč jejich normu pro sebe přebírat. V duchu relativity si připomeňme, že jsou části světa, kde "se to dělá" zase jinak. A kde lidé mají zase své kličky, pokusy jak vyrovnat rozpor mezi autenticitou duše a tlakem zvyku. V některých oblastech světa je obecně mnohem těžší než u nás, ne-li nemožné, se z tamějších vztahových očekávání a vzorců vymanit bez osudové újmy... V tom smyslu si lze života v evropském prostředí ještě vážit. To ostatně neuškodí nikdy... Neznamená to však, že je v pořádku se skupinově spokojit s tím, jaký společenský status bývá přisuzován lidem, především ženám, kteří/které si "dovolí" smýšlet za sebe méně šablonovitě. Ve smyslu větší vztahové otevřenosti zejména.

    Uvažme: Je-li někdo spokojen v modelu 1+1, nebo třeba zrovna není ale rozhodne se jej prozkoumat, upřímně zkusit, není u nás běžné mu to rozmlouvat  a osočovat jej z nemravnosti. Tak by to mělo být i jinde. V úctě. Podobně jako když člověk celý život "věrný" jednomu bydlišti nepředhazuje někomu, kdo k naplněnému životu potřebuje byt a chalupu zároveň, a obou si váží, že by jej měl napodobit, jinak si zahrává... Ani cestovateli s láskou jak k domovu tak vzdáleným destinacím, a možná ani nomádovi, který se s žádným místem nesváže trvale. Člověk s jedním potomkem nemluví do duše rodiči dětí dvou, že musí jedno nechat svému osudu, protože nemůže dát oběma dostatečně kvalitní pozornost. Není snad obecně dobrem, když poznáváme každý svou nejhlubší přirozenost, možná i v čase proměnlivou, a radostí z jejího žití rozsvěcíme i okolí? Pak se z vzájemných odlišností spíš těšíme, protože si vzájemně přejeme.

    Před lety se kdosi ptal, s kolika lidmi jsem kdy měla sex. Vyznávám když už tak milování, ne "mít sex" - ale dejme tomu, otázka stála takto. Je to dvou- nebo tříciferné číslo? Když slyšel, že jednociferné, neskrýval překvapení. Myslel prý, že jsem "zkušenější"... Jak si to přebrat, že? Co je to zkušenost, jaké má parametry? Lépe řečeno co je ta správná zkušenost? Nelze ji vyjádřit kvantitou. Nula je správně. Tři sta je správně. Správně je vše, kde je co nejvíce vědomě konáno. Či co je, třeba i následně, vědomě integrováno. Nevěřme automaticky ve správnost cizích norem, cizích očekávání...

 

    Procházela jsem obdobími, kdy bylo u mne, kolem mne "vztahově" čilo více i méně. Příliv, odliv, jejich překrývání. Nyní je čas, kdy žiji víceméně sama. Možná propast, o které jsem psala výše, aspoň pro nějakou dobu pokryly extrakty zkušeností. Pokud jde o posledních pár let, pak tu je například jeden vnitřně velmi blízký člověk, který o mne projevoval zájem jako o partnerku, a kterého jsem nakonec jako partnera, byť ne v klasickém pojetí, začala vnímat také. Série až záhadně řízených příhod odhalila velkou trhlinu v naší kompatibilitě a nutnost odloučení v rovině muž-žena. Jako by mne život stavěl na další startovní čáru... Jiný muž, se kterým jsme se během vícero let známosti a posléze blízkého přátelství více a více ohledně vztahového nastavení chápali, a nebylo vyloučené jisté partnerské srozumění v budoucnu, zemřel. Blízkou bytostí i po smrti, bez ohledu na nepodstatné kategorizování, zůstává.

    Měla jsem potřebu nově si definovat, koho si do budoucna "k duši+tělu" mohu pustit... pokud tedy vůbec někoho. Vycházejíc z témat, která velmi ztěžovala a často ukončovala blízké kontakty v minulosti. Přitažlivost sama může klamat. Vyloučit např. "nechápané" zadané nebo evidentní manipulátory už nestačí. Takže zásadní by byla například shoda v pojetí vztahových záležitostí, dále pravdivost v mluvě, úcta k životu obecně, sebe samého nevyjímaje... Vše z nitra vycházející, ne předstírané v omámení soudnosti či s vyhlídkou na nějaké bonusy. Když nikoho takového neznám, nevadí. Názor, že na světě je mnoho jiného zajímavého, vydržel, i když už mě "řeči o vztazích" tolik netrápí nudou... ne všechny. Mám nyní větší klid v duši. A v křehkosti si dopřávám naději, že snad pro mě život nestřádá další vztahové oříšky, na kterých se zuby lámou. Ty, kde by nevykročení do minového pole krásy sdílení, jež zároveň skrývá třaskavé plochy bolesti z odkrytých ran, možná příliš velkých k uzdravení za jeden lidský život, a frustrace z nenaplněných, nenaplnitelných očekávání, znamenalo stagnaci.
    A v budoucnu? Co by mi vyhovovalo nejvíc? Možná je to jedno. V tom smyslu, že důvěřuji směru míru, radosti, svobody, naplnění. Vnější styl existence pak moc roli nehraje, může a nemusí se měnit.

    Objevují se muži, kteří projeví zájem o partnerství se mnou, ale není to oboustranné: vím, že na místě mne - ženy a člověka - vidí velkou iluzi. Možná někdo zavnímá a mylně si interpretuje pocit (vše)lidské sounáležitosti. Když k tomu vyzobne něco z vědomí paralelních realit, kde jsou varianty bytí a vzájemných kontaktů nepřeberně pestré... Vlastně se nedivím. Nebo hledá do partnerky převlečeného rodiče, který se mu kdysi málo věnoval. Nebo vycítí nějakou mou nedostatečnost, a z "instinktu rytíře" zareaguje takto. Asi je to různé. Upřímnosti si cením, ale taková vyzvání, ku dobru všech zúčastněných, odmítám. Ano, mohu i cítit sympatie, ale to ještě není důvod z cihel iluze zkoušet něco stavět. Nakonec, když jsou sympatie opravdové, společného víc než rozdílného, nevylučuje to kontakt přátelský...

    Přátelství je svým způsobem základním tkanivem mé lidské sítě. Spolehlivější než romantické city. Loajalita vycházející z vědomí jednoty. Blízké přátele, takové, kde funguje přímost komunikace duše - duše, mám postavené minimálně na roveň rodině pokrevní. Také lze říci, že vnitřně ke všem lidem přistupuji sourozenecky. (Navenek - tam podle situace; sourozenec nemusí být člověk od kterého si nechám všechno líbit nebo kterého vyhledávám když on zájem nemá...) Kde se to potká s podobným nastavením, bývá čirá radost.

   Co se týče partnerské a milostné dynamiky, jistě, jsou lidé, pro něž je určující právě ona. Také v pořádku. Však i to je šťáva životní. Je ale záhodno, aby to měly vždy obě/všechny strany nastavené stejně. Pokud tedy někdo z "účastníků" ještě nepotřebuje projít tvrdšími zkouškami. Vyjasňujme si nastavení a priority... Od začátku i průběžně. V sobě i s druhým(i). Abychom se ani příliš neupozaďovali a nekřivili, ani zbytečně nezraňovali.

    Pokračování "výhody a úskalí různých vztahových nastavení", "když ze dvou vzniknou tři" a dál, další větvení tématu, si nyní odpustím. Možná někdy. Čekali jste více sexu? Také nevím, zda je potřeba... Možná pokud ne v článku jiném, pak ústně s někým, koho to zajímá, a kdo v podstatě chápe, o čem mluvím zde.

    Čím bych pro tuto chvíli uzavřela? Skoro obehraným ale stále platným Když se žije ve stylu meditace, vše je v pořádku. Dobrodružství mezilidských vztahů nejsou výjimkou. Nekráčíme ve světě vždy s jasným zrakem, z vyváženosti umíme občas i ukázkově vypadnout :-) , ale přijímáme-li, co přichází, a reagujeme a jednáme nejlépe, jak jsme schopni, i nepříjemné prožitky se zúročí. Přeji nám důvěru, hravost a moudrost. A Láska? Však o ní celé psaní také je.