Meditace

 

 

 

    Meditace.

    Nedávno jsem ono slovo v jiném článku použila. Co jím bylo míněno? Vracím se k němu, neboť vím, jak široce je jednak zprofanované, jednak rozdílně pojímané. Člověk od člověka, nauku od nauky...

    Tedy: Já je chápu a užívám jednoduše. Od kořene slova v jeho latinské líhni, od středu. Středové rozpoložení může být v těžišti vratkých linií (provazochodec s tyčí), v oku hurikánu, vyrovnanost emocí mezi žalem a radostí... Když se učím spočívat ve středu, pozoruji, že jsem si, latentně či aktivně, vědoma možných extrémních poloh, nekladu jim odpor ani je neignoruji - stávají se integrovanými. Jsem si vědoma, ale v určitém smyslu se neztotožňuji s ničím. Extrémy pak nesmýkají mým jádrem. Jsem v míru.

    Když přijde vychýlení z takového stavu, "nejsem sama sebou / na svém místě", rozhlížím se, co mne do něj navrátí. Rozhlížím se pocitem; když nestačí, i rozumem. S cvikem času čím dál víc automaticky, z čím dál známějšího východiska. Někdy je třeba ztišení v sedu, kratší či delší; někdy v lehu. Jindy naopak intenzivnější pohybová meditace, tanec, o co si moudrost těla a duše řekne. Zvuková meditace (hlas, případně další nástroj(e)). Procházka na čerstvém vzduchu, pomaloučká i "indiánsky" rychlá. Pár hltů, soust něčeho příhodného. Rychlejší dech. Zádrž dechu. Radostný rozhovor s přítelem (ne nezbytně hmotným). Leh v trávě, na kameni, na břiše, na zádech... Koupel v potoce.

   Jsou lidé - více jich je nejspíš mezi muži -, kteří by výše uvedené hodili do koše jako roztříštěnost. Nevadí. Dívám se, co funguje člověku, kterého mám na starost - mně. Může být, že někomu skutečně prospěje tvrdší disciplína, mnohahodinové sezení po mnoho měsíců či následnování přesně strukturovaných technik práce s myslí, tělem, energií... aby se zklidnilo a zjasnilo i jeho nitro. Každý jsme originál. Je-li však taková disciplína něčím, k čemu se dotyčný dlouhodobě nutí příliš, protože to spíš přejal zvnějšku než aby šlo o jeho přirozený styl, dovolím si předvídat, že bude muset dojít k cestě méně odtržené od života. Stejně tak člověk, kterému sice "Metoda" pomůže, ale odsuzuje, úzkoprse kritizuje jiné cesty jiných. Jakkoli daleko se v dílčích ohledech dostal, bude veden k přijetí větší komplexnosti. (Poznámka: Neuvažuji nutně v kontextu jediného života. Existence je rozlehlejší.)

    Jak poznáme, že jdeme víceméně správně? Mír. Vše prostupující mír, kterým jsme. Třeba ne stále - to by zde na Zemi ani nebylo přirozené -, ale průběžně se do něj, do sebe navracíme. Meditace je cesta a cíl zároveň.