Kdo si začal?

    Pořídila jsem si reprodukci obrazu. Je od ženy s darem tvořit díla léčivá, možno i říci transformační. Lze to vnímat když se obraz s člověkem či prostorem patřičně potkají. Má volba, malba jemně lahodících a přitom působivých barevných tónů, "náhodou" se symboly, které mě léta životem výrazně provázejí, není výjimkou.

    A tak s tímto zpodobením "cesty" cestuji domů. Po přesunech vícero prostředky zbývá poslední úsek pěšky.  Dílko "nelení" a ještě do kartonu zabalené předává jedno naučení ...Když se na mě se zuřivým štěkotem vrhá psisko. Strach nějak necítím, ale okřikuji, gestikuluji: Vypadá to, že jinak se vyceněné zuby v příštím momentu potkají s mou kůží i tím, co je pod ní.

    Doprovod pitbulí fenky útočnici postupně zklidňuje a uvazuje na vodítko. Nevím, zda dámě závažnost incidentu dochází, tak ji upozorňuji, že svěřenkyně byla připravená kousnout. Paní vysvětluje, že byla asi týraná nějakým předmětem, tedy člověkem s předmětem, a ten můj karton jí to připomíná... - "Chápu, je to smutné, ale chce to hlídat, já bych vás třeba nehlásila, někdo jiný určitě ano..." - "Myslela jsem že tady nikdo nepůjde"... Něco jako omluva, rozloučíme se, v cestě pokračuji. Na pohled setkání nakonec připomíná jen umazaná sukně a pár škrábanců a modřin na stehnech. Větší "památka" mi ale zůstává v duši. Pro změnu vítaná, poznávací. Kolik životních paralel jen má taková situace...

    Kolika lidem jsme vědomě nikdy nezkřivili vlásek, možná je vidíme poprvé v životě, a přece mají potřebu se vůči nám "vymezovat" a připisují nám nelichotivé role? Můžu mít na někoho takového zlost, když mu kdysi jinými bylo ublíženo; ublíženo tak, že se mu nyní zatmívá před očima a podle nepodstatné podobnosti s jakýmsi pachatelem si ze mě dělá cíl útoku (/hněvu/zášti/pohrdání)? Mám mít zlost nebo výčitky vůči sobě, vím-li, že k protějšku přistupuji s maximální základní úctou, bez postranních úmyslů? Nakolik je vystopovatelné a směrodatné kdo si v nějaké vyhrocené situaci "začal"? Není konstruktivnější dívat se na naše tak často nešikovné lidské manévrování jako na řetězec následků traumat bez jakéhokoli jednoznačného, prvotního viníka? Cítím, jak tento přístup bere sílu zbytečnému obviňování, a nechává ji pro přítomné řešení situací. Okřiknout, "umravňovat" psího útočníka? Ano. Upozornit lidský doprovod na rizika, jejichž ovlivnění je v jeho kompetenci? Ano. Zlobit se na psa? Ztráta energie, zkreslování pohledu... Zlobit se na sebe, že jsem do bouřlivější situace nakráčela, přehnaně zpytovat svůj podíl na ní? Možná ekvivalent snahy mít plavbu na moři věčně bez vln...

    Prostě Je Cesta. :-)

    (Chápu, třeba nejde vždy aplikovat hned, například když naše vlastní trauma je příliš silné... ale můžeme se tím směrem postupně rozhlížet...)

    Nejde o nic nového? Možná ne. Za mě ale určitě přínosné. Jsem nastavená víceméně v každé nepříjemné situaci hledat a brát v úvahu svůj podíl na ní, své možné "zavinění". Na určité úrovni to jako nutné vnímám. Vedeno do krajnosti - když si nepřiznám, že z hlubšího pohledu jednoty byt(ost)í v čase a prostoru - se zahrnutím vlastní historie tohoto života, životů minulých, ale i bez něj - jsem i já trýznitelem, násilníkem, vrahem, podvodníkem..., či přinejmenším ignorantem, chybí mi kontakt s realitou potřebný k vědomějšímu fungování v ní. Často také skutečně pomáhá upřímné "Jestli jsem se vůči tobě kdy provinila, omlouvám se" (fyzická přítomnost dotyčného není podmínkou). Přesto: Někdy, na úrovni osobní individuality, je pátrání ve směru "Čím jsem toto zapříčinila?" zbytečné. Roli hrají aktuální kvality v mé duši, jejich bdělé používání, bez rozmazávání viny vlastní a viny druhého... Dělá mi dobře si to zase více uvědomit. A jestli v tom někdo také kus sebe najde - tak proto to tu sepisuji. :-)

    Tolik "poselství", které mi přišlo servírované a důležité přímo. Rozvádět by pochopitelně šlo dál. Třeba pokud jde o podchycování momentů, v kterých jsem sama pitbulem, který za kartonovým obalem vidí napřaženou hůl... To už se může nechat na případném uvážení každého.

    Díky, obrázku. Jano. Cesto. Třeba i pitbulko...

    :-)