Jméno

 

 

    Zvuky jsou svět.

    Dobře se pohybuje v jazyce, když u některých slov a jejich uskupení člověk cítí, že svým zněním vystihují význam vyjadřovaného. Nemusí jít ani o slova klasicky označovaná za onomatopoická (šustit, tleskat...), soulad s významem zní i z dalších... drajv, ladnost, rázně... Asi každý jazyk taková má; čím víc, tím líp. A pak jejich kombinace. Jeden, jedna :-) se někdy až chvěje radostí, když je potřeba prožívání pravdivosti v řeči krásně naplňována.

    Jsou i slova, jejichž zvuk rezonzuje výzamem méně, ale i ta se ve světě nedotaženém pro chápání sděleného přece používají...

    (Ano, někdy mlčení je nejlepší. To je však zase jiná kapitola... :-) )

    Jak ale označit jednotlivou bytost, neobecný to jev? Jak označit jednoho člověka? Když se vše možné mění, skladba a podoby osobnostních rysů, ale přitom určité individuální kontinuity si vědomi jsme...

    Někteří lidé své rodné jméno, případně jméno přijaté skrz adopci či sňatek, neřeší vůbec, jdou s daností a tradicí. Jiní řeší. Někteří velice. Mnozí dokonce velice řeší jména ostatních. Jak jinak, v duchu folklóru rozebírání a vážného hodnocení záležitostí, které se nás pramálo týkají a rozumíme jim ještě méně... Ale neodbíhejme. :-)

    Věřím, že před vstupem do života jsme si odsouhlasili, i částečně vybrali, jaké jméno nám bude či může být přiřknuto. Tím máme někteří v podstatě vystaráno. A chceme-li se otázkou svého pojmenování (vůbec) zabývat, stačí, když budeme u toho stávajícího zkoumat jeho zvuk, původ, významy (ty případně i v různých kulturách)... a to, jak se s tím vším potkáváme, co si ze spatřovaného obrazu můžeme vybrat pro zkvalitnění své životní cesty skrz větší uvědomování. I jména, jež nám buď neznějí na první poslech hezky, nebo byla odvozena z ne zrovna lákavých kvalit, skrývají při bližším zkoumání poklady.

    A ti z nás, kteří pojímáme jméno o něco více "po indiánsku", jako znělku, která s námi jde po část pozemské pouti a pak se, když je dobrý důvod, aktualizuje-mění?... Tam bych doporučila výše uvedené zkoumání také. Jako výchozí bod. Když si chceme jméno měnit, je dobré vědět z čeho vycházíme, mít to integrované. Možná jen tak, s doceněním stávajícího, dobře odhadneme potřebnost a správný čas nástupu jména nového. A nestane se, že bychom důležitou část sebe popřeli, nebo že by frekvence střídání jmen spíš než rychlost rozvoje osobnosti odrážela její rozkolísanost.

    Je to každopádně na nás. Když si jméno měníme (sňatkem, jiným výběrem), nebo máme důvod ponechat si takové, se kterým jsme se (dosud?) neidentifikovali, můžeme se v okolí dočkat jak podpory a pochopení, tak rádců, často samozvaných, kteří budou naši volbu zpochybňovat či rovnou nevybíravě negovat. (Druhý případ zejména u změny vlastním výběrem až příliš běžný...) Inspirovat se nechme, ale vposledku – zavděčit se někomu jinému víc než vlastní duši obecně není cesta zásluh. :-)

    Nedávno jsem na internetu sledovala rozhovor se ženou, jež nosí čtyři jména. Dvě křestní, dvě příjmení. Celek to na české poměry poměrně dlouhý. Ne všechna z jmen s ní putovala odmala. Hovor byl z větší části o jiných věcech, ale i na ona pojmenování řeč přišla. Dotyčná paní tvrdí, že až s touto konkrétní kombinací se cítí kompletní. Jako přihlížející v sobě sleduji dva hlasy. První, konzervativní: Má to zapotřebí? Vypadá to, že komunikovat s takovou bytostí v plné vnímavosti vůči její duši, vyjádřené „košatostí“ jména, by si od partnera v dialogu žádalo jaksi nadstandardní pozornost. Druhý, uvolněnější: Je to její věc. Pocitu kompletnosti v kontextu určité kombinace hlásek a slov, bez ohledu na zvykové vnímání, dosti rozumím. Navíc zde, podle toho, jak mi svět oné ženy byl blízký ve zbytku rozhovoru, bych zrovna někomu jako ona (a jeho jménům :-) ) pozornost věnovala s radostí...

    Asi je jasné, kterému hlasu sama naslouchám více, ať jde o lidi ostatní či o mne samu. Proč mne zajímá, jakým oslovením kdo dává přednost, jakou cestu kdo se jmény ušel, jaké máme přezdívky...

    A došlo i na jméno mé. Můj taneček s etiketou osobnosti procházel stadii neobratnými i radostnými. Nyní je ve fázi, kdy se nápis na etiketě pozměnil veřejně. Zkusila jsem cestu podrobněji popsat. Třeba v tom někdo i kousek sebe spatří...

 

 

    Karin Gregor-Kocum

 

    S tímto jménem jsem se nenarodila. Karin ano. Karin Kocumová. Jak se mnou pasuje, pasovalo dohromady?

    Nejdříve, jako malá, jsem měla problém sžít se se jménem křestním. Možná i proto, že chybělo, aby mne jím v základním tvaru oslovoval někdo, kdo by ve mně viděl rovnocennou bytost. (Nemluvím o různých podobách a vyjádřeních lásky, míním rovný kontakt duše-duše.) Snad s výjimkou jedné - dvou milých učitelek na druhém stupni základní školy. Doma jsem Karin slýchala jen pronášené úsečným tónem z úst někoho, kdo tím ukazoval odstup ode mě v té chvíli, s odsouzením něčeho, co dělám a dělat se "nemá". A tak jsem se buď přikláněla k domácky odvozenému "Karka", nebo jsem si dávala jména úplně jiná, téma na samostatný sloh. :-)

    Povyrostla jsem, změnila se. Začalo mi být více jedno, jak mne kdo bere, včetně kontextu jména, učila jsem se dívat na svět střízlivěji, za sebe... Karin se mi, se svou určitou zvonivostí a prodyšností, začalo líbit. I jedna jeho "přátelská" varianta. Nějaké roky jsem byla s celým jménem, jak se říká, v pohodě.

    Historické významy slov mne zajímaly odedávna. Jak jinak, i tu.

    Karin, katharina – čistá, ta, jež prošla katarzí... Z jiné strany možná i italské carina, drahá, milá... Později dorazily další významy; persky karín – vzdálená, pěkně to doplňuje v arabštině to samé coby duchovní dvojník... A další...

    Kocum, turecky koçum [kočum] – můj beran, přeneseně "(ty) chlapáku, borče" – oslovení vůči chlapci mladšímu či vrstevníkovi; případně můj trenér (kouč) – sama sobě trenérem, říkám si...

    Přišlo další období. Nespokojenost se zvukem příjmení. Jako když vám přestane vyhovovat vybavení a rozměry vašeho dětského pokojíčku, jakkoli řada lidí v okolí nemusí chápat. Náhradní jméno se jaksi neobjevovalo, ale... Přinejmenším něco chybělo.

   V tom čase, okolo čtyřicítky, jsem se začala více setkávat s moravskými příbuznými ze strany matky, hovořit o společných předcích... a napadlo mne si příjmení zkombinovat. Něco nechat od otce – koneckonců, hodně lidí mě už tak má v paměti –, a něco doplnit z linie mateřské. Co historické záznamy sahají, ženy přijímaly skoro vždy příjmení od muže, s tím už nic nenadělám. Vezmu to ale za pozitivní konec: Nebudu se nutně vázat na rodné příjmení matky, ale vyberu v její větvi takové, které mi "sedne" nejvíce. Brzy bylo jasno. Jedna z prababiček pocházela z rodu Gregorů. Shodou okolností šlo o bytost mé mámě drahou a blízkou. Co do zvuku Gregor z mně známých možností vítězí... A určitě "vítězí" významem: grégoros ve staré řečtině coby bdělý. Kvalita, kterou se hodí povzbudit. :-)

    Napadlo mne změnit si jméno úplně? Okrajově ano. Subjektivně lahodněji než tři zmíněná by mi znělo mnoho slov. Neobjevila se ale léta taková, u nichž by ve mně brnkalo, že jsou dlouhodobě "moje". Holt ta "moje" jména už pro tento čas vybraná jsou. Mohu si říkat nějakou "přezdívkou", v duchu (což občas dělám). Dojde-li na to, i veřejně... Kombinace „KGK“ ale zkrátka nabrala stabilitu. A když se navršilo dost impulsů i pro změnu úřední, podnikla jsem k ní kroky. Je i není to důležité. Za stěžejní považuji, jak se s čím ztotožňuji na pružnější rovině osobní. Na druhou stranu, až poněkud překvapivě, okolo matriční změny probíhaly další niterné procesy, propojování s částmi sebe, s předky, jinými blízkými, s různými kolektivními koncepty pojetí jmen, i synchronní události viditelné, takže vypadá, že nešlo o "pouhou formalitu"...

    Zamýšlela jsem propojit obě příjmení pomlčkou. Český zákon to nepovoluje. Neúředně pomlčku někdy používám. Musím ale uznat, že rytmus tří nepřepažených slov má také hezky něco do sebe. Takže tak i tak.

    Poslední otázka k řešení: Kombinace a tvar příjmení. Během let jsem se postupně „zkusmo“ sžívala s různými podobami. Kocum(ová) Gregor(ová) – v úvaze někdy zpočátku, a lépe vyšlo přehodit. Gregorová Kocumová – tohle pořadí chci, ale tvar zkrátím. Gregor-Kocumová... Zní možná nejhezčeji. S tou samohláskou na konci… Mám ráda samohlásky. Zůstává ve hře. Jenže: Pořád trochu moc dlouhé… A hlavně: Do základního tvaru by se mělo promítnout i mé vnímání vzniku pojmenování. A tu jsem se jaksi nepřenesla přes historické přivlastňování. Dříve by mne v evidencích uváděli jako Kocumovu (Gregorovu) = Kocumovi (Gregorovi) patřící... Ano, dnes se, s dlouhým -á, mluví i o přiklonění místo přivlastnění, i chápu, že to tak lze brát... Mám-li se ale u sebe dobrat k jednomu nejryzejšímu tvaru, je toto příliš vykonstruované. Kdyby se tatínek jmenoval Kocumový, pak bych možná na úřední "přiklonění" kývla. Jinak vnímám tvar Kocum více jako neutrální než, v řeči jistých dokumentů, mužský. A, ač nepopírám své ženství, duševně mi jistá neutralita vyhovuje. Z ní v centrální pozici si pak můžu užívat vykročení do neformálních "ženštějších“ tvarů.

    Zajímavý byl moment sladění s tímto tvarem příjmení. Částečné vnitřní protesty proti úplně nepřechýlené verzi se prvně ztratily ve chvíli, kdy jsem coby vědomí přesáhla zvykový rámec české mentality, a rozepjala se do rámce širšího – dejme tomu světového.

   Lehkost, správnost. Zůstávám u toho. I když neformálně, pokud se neaktualizuje :-) , může být dále i Gregor-Kocumová, nebo Gregor, Gregorová, Kocumová, Gregorová Kocumová... Co si žádá situace.

    Toť tedy bod na cestě, do kterého mám vcelku poctivě probádáno. Jak jsem řekla, každé jméno je originál, stejně jako jeho nositel, a tak obecné poučky, kromě těch ohledně sledování souladu, bych nenabízela. Ale o rezonancích slov si povídám ráda. Občas z toho něco vzejde...

    Ať krásně zní náš den.