(ze zkušenosti)

    Záležitost, o které se stále velmi málo mluví. Poznám to mimo jiné podle toho, že zmíním-li někde své objektivní reakce například na pole kolem mobilního telefonu v akci, stále je mnoho lidí (možná budou i mezi čtenáři tohoto článku), kteří na mne pohlížejí jako v lepším případě na hypochondra, v horším na aspiranta na mentální hospitalizaci. Objektivní ve stejném smyslu jako když se např. spálím o žhavou žehličku - ublíží mi to, a skutečně nepotřebuji vědecké testy a disputace o tom zda ano či ne.
    Tedy trocha osvěty, osobní a podrobné, neboť to je, myslím, způsob, jakým mohu k mapování tématu přispět nejvíce. Sem tam budu aktualizovat.

    O jaké reakce se jedná?


Mobilní telefony

    Liší se přístroj od přístroje. Dále záleží na okolnostech jako: momentální psychofyzická síla a stabilita, fyzický pohyb v okamžiku expozice (vadí), hlučnost okolního prostředí (dtto), vzdušná vlhkost (vadí velmi).
   Mobily jsem (k datu vzniku článku za cca 15 let) vystřídala tři, všechny tlačítkové. Problémy při telefonování jsem zaznamenávala co si pamatuji asi od počátku.
   První neměl kvalitní reproduktor, a tak jsem jej musela držet většinou blíže u ucha než dva následující. To mne nejednou přimělo s omluvou přerušit i jinak milý hovor. Pocit, že se mi místo mozku peče uvnitř hlavy bochník chleba, byl nesnesitelný.
   Druhý přístroj mj. zasahoval silně střed hrudi. U něj mi také přibyl problém s psaním zpráv. Běžně jsem do té doby většinu SMS psala z internetu (bylo ještě možné na všechny operátory), což není zcela bez nežádoucích účinků, ale snáším to lépe. Jednoho roku jsem se však ocitla na cca měsíc až na výjimky mimo dosah internetu, a v elektronické komunikaci tak byla týdny na mobil odkázaná. Jelikož vyřizovat některé věci přes SMS jsem vyhodnotila jako nevyhnutelné, vznikla u mne na kontakt s tlačítky značná "alergie". Přičítám ji přetížení neuroenergetických drah. Destruktivní impulsy šly od palců rukou pažemi - opět ke středu hrudníku, kde se sbíhaly. Pro někoho, kdo to nezažil, bych připodobnila k pocitu, kdy vámi při každém dalším textování probíhá elektrický proud. V určité míře mi tento problém zůstal. Mnohdy jsem zprávy raději pracně vyťukávala klacíkem nebo podobným objektem, než bych podstupovala další plnější expozici. Určitou pomoc poskytují i prstové rukavice. Vyžaduje-li tlačítko delší stisk, mačkat něčím jiným než prstem je téměř pravidlo.
   Třetí telefon bych připodobnila k druhému. S tím, že při nízké vzdušné vlhkosti a tichém prostředí je jeho negativní působení mírnější, nejspíš i díky relativně kvalitnímu reproduktoru, který dovoluje více se od zdroje záření vzdálit. Přesto jsem si s ním (jakkoli přehnaně to může znít) prošla těžkými zkouškami. Jednak tu byly chvíle, kdy jsem zvedla hovor ve vlhku (mlha, déšť, sníh) či s čerstvě umytými vlasy, a/nebo v momentálním psychickém oslabení. Pak jako by mi někdo pouštěl velmi silné vlny přímo do hlavy, a ani oddálení přístroje nezabránilo (auto)agresivním zkratům, pocitu rozstřelené, rozvrácené integrity po více hodin. První momenty byly tak nesnesitelné, že bylo-li možno, tloukla jsem sebou o zem či se jinak zmítala v impulsivní snaze obnovit rovnováhu. Nebylo-li možno (ze společenských důvodů), bylo to horší, napětí vyplnilo velkou část mého světa a necítila jsem se přítomná v aktuální situaci.

   Chytré telefony: Obecně snáším lépe. Jednak mívají kvalitnější reproduktory než vše co se mi dostalo do ruky před nimi, a tak je mohu mít mnohem dál od hlavy, krku - dalšího to místa náchylného k oslabení..., jednak jsem s lety v používání přístrojů zběhlejší, viz níže. U některých typů vnímám méně rizikové vyzařování celkově. Bdělost ale potřeba, jinak propady k sebedestrukci apod. též.

  Nejvíce zátěžové období nastalo, když naše rodina pečovala o vážně nemocnou matku. Tehdy jsem zřejmě neodhadla své síly a natolik se vydala z psychických a fyzických rezerv, že u mne od jisté doby víceméně každý přijatý telefonát spouštěl atak sebepoškozování s viditelnými následky (podlitiny, škrábance). Ohlásila jsem okolí, že hovory nepřijímám. Matka krátce nato zemřela. Přesto trvalo cca 2 roky, než jsem začala být schopna mobil k volání opět používat častěji než řekněme jednou za 3-4 týdny.
   Nervově-energetické dráhy zřejmě zregenerovaly a většina telefonátů probíhá v pořádku - za nutných opatření: Před každým voláním si bleskově "promedituji" co s mým systémem udělá, zda nejde operativně vyřídit jinak. Když je "zelená", obvykle se uchýlím do ticha, reproduktor zapnu, položím telefon tak, abych jej nemusela držet v ruce, rukou chráním střed hrudi, a mohu mluvit. Tak předcházím relapsu.
   Hands-free jsem vyzkoušela. Nepomohlo.

   Pevná linka jako alternativa: Nedostávám se k ní často, takže hodnotím s rezervou... Co si vybavuji tak pocit poškození někde byl, někde víceméně ne, lišilo se místo od místa či telefon od telefonu. Ale celkově snad mírnější než spojení mobilní.

Wi-fi, internet

   Tu vnímám zásahy do organismu většinou méně než u mobilní komunikace. Ale vnímám.
   První výrazně nepříjemný zážitek jsem měla na návštěvě, kde jsem něco vyřizovala na půjčeném notebooku. Cítila jsem silnou deformaci prostoru, šířící se od notebooku ke mně. Na doporučení hostitele jsem kliknutím přístroj od sítě odpojila. Úleva. Pracovala jsem tedy z větší části offline.
   Následně přišla wi-fi ke mně domů. Zde se střídala období, kdy mi vadila znatelně, s těmi, kdy jsem ji snášela poměrně dobře. Odlišné v průběhů týdnů, dnů, hodin. Přepojila jsem modem na spojení přes kabel. Problémy se zmírnily, ale nezmizely, opatrnost byla nadále zapotřebí. Když jsem nakonec přešla na fleškový modem (kterému se při vzdálení od notebooku skrz USB kabel přerušuje signál), je to podobné, ne-li o něco horší. Potřebuji-li být na internetu delší čas aktivně činná, a nemám dostatečně pestrý a vyvážený další program (například vycházky přírodou), zaznamenávám výrazné zjitřené rozechvění v těle - trávicí systém (jakoby slabé až silnější příznaky žaludečně-střevní chřipky) a oblast srdce - a pocit tlaku, zamženosti či, velmi obrazně řečeno, "spékání drátů" v hlavě. Poslední u bývalého modemu zejména při temeni, nyní uprostřed hlavy v rovině očí. Když si nedám pozor a síť průběžně nevypínám, tento pocit, někdy doprovázený bolestí, doznívá i více hodin po odpojení, a blokuje přirozenost prožívání.

Elektroničtí pomocníci mimo sítě

    Často řeším například u fotoaparátu. Jakkoli svůj digitální kompakt zaměstnávám ráda a často, téměř denně, nemohu mačkat spoušť libovolně. Zvláště ne opakovaně krátce za sebou holou rukou. Přenos impulsů narušujících zdravé proudění energeticko-metaboliských procesů ve mně funguje víc než milo. Možná i kvůli rozpoložení více otevřenému pro jemné vnímání, ke kterému mé oblíbené přírodní motivy automaticky svádějí, jakkoli si to s určitou hrubostí techniky příliš nerozumí.

    Takže spoušť mačkám někdy v rukavici, přes látkové poutko, či jinou tkaninu která je po ruce. Hlídám si frekvenci cvakání. Stejně jako v předešlých podkapitolkách - meditativní nastavení je klíčem.

    Notebook mimo síť. Trávím u něj hodně času. Z hlediska záření "lepší" než v síti. Přesto je ve hře agresivní vliv na oči (monitor), ruce (klávesnice a někdy i monitor), přeneseně zbytek těla. Před lety jsem na notebooku poněkud antikvárního typu pracovala tak, že jsem kvůli zhoršujícímu se ekzému na rukou mívala při psaní monitor zakrytý. Poněkud nešikovné pro průběžnou kontrolu napsaného, leč nutné.

    Když jsem v nervově/svalově rozjitřeném stavu, případně zesíleno mokrými vlasy apod. (ano, i zde, jako u telefonování, funguje amplifikační efekt vlhkosti), blízký kontakt se zařízením obvykle minimalizuji.

    Samostatná kapitola je ovládání přes touchpad. Setkala jsem se s poměrně mnoha "vzorky", ale nikdy asi s takovým, u kterého by nebylo značně destruktivní působení. Dosti přímý zásah do těla, psychiky. Opět vzdáleně připodobnitelné k průchodu silné voltáže elektřiny. Takže i na cesty, na které s sebou neberu přímo vlastní notebook, přibaluji myš. Mezi myšmi jsou rozdíly, a někdy je potřeba rukavice i na ně... ale s touchpady si v paměti mých zkušeností žádná nezadá. Možná právě i proto, že touchpad přes rukavici... jaksi ztrácí funkčnost. Když myš v dosahu není a notebook s touchpadem použít potřebuji - pak "mučení povinné" a musím se s tím v čase srovnat.

    Mohla bych zmínit řadu dalších přístrojů / elektrických spotřebičů; rysy by se našly vesměs společné. Včetně možností více či méně mechanické ochrany. Zároveň by u všeho hrál zásadní roli prvek ochrany zevnitř: Když danou situaci bez elektroniky lépe řešit neumím, nastavuji se do vnitřní síly tak, abych případnou škodlivou složku záření sebou přezářila. Z této pozice i odhaduji míru potřebné / maximální únosné expozice.

   Přístup k řešení
   Mnohé jsem nastínila výše. Jinak ani wi-fi, ani mobil nemám zapnuté permanentně. Jsem-li v psychické pohodě, mohu si dovolit větší zátěž, a systém ji ustojí. Ani toho však nechci zneužívat. Takže se snažím být bdělá a vedle připojení elektronického dostatečně prožívat "zapojení" jemnější, přirozenější, prvním nerušené, jež se obnovuje a udržuje při harmonizujících aktivitách i vědomém "nicnedělání", na čerstvém vzduchu či jinde v příjemném prostředí.

   Píši pro lepší náhled do situace lidem, kteří tyto problémy sami neznají, a také, možná hlavně, jako povzbuzení těm, jejichž prožívání se setkává s podobným nepochopením a bagatelizací jako mé.

   Načteno k tématu mám minimálně. Nepíši o výzkumech vlivu na člověka, další živočichy, rostliny. (Experimenty v tomto ohledu bych ani nepodporovala. Co kdybychom si prostě vzájemně naslouchali a také naslouchali vlastním tělům.) Jde o popis osobní zkušenosti. Než jej někdo odsoudí jako blábol, doplním, že mé tělo shodou okolností výrazněji reaguje i na jiné, více "objektivně smyslové" podněty. Ostré světlo, hlasitější zvuky (fyzická bolest uší), chemikálie při praní či ve vzduchu. Některé smysly mám obecně zostřené. Což přináší jak výhody, tak nevýhody.

    Kdybychom byli rybami v potoce, a některá z nás se u mírně zkaleného přítoku začala obracet břichem vzhůru, budeme si utahovat z její přecitlivělosti, nebo si raději dáme na přítok bedlivější pozor?

    Každý jsme nějak udělaní - respektujme se.

   A buďme zodpovědnými strážci svého zdraví. Signály o tom, že něco není v pořádku, se nenechme příliš zastrašit, ale zároveň je moudře berme v potaz. Situaci vyhodnocujme jak zkušenostně v rámci delších časových úseků, tak v každém aktuálním momentu přítomnosti.