Člověk se sklony k násilí – blízké setkání, zkušenost, poznání

[čerstvé, v procesu úprav]

Hovor s kamarádkou. Její partner si životní frustrace, jí (přinejmenším z velké části) nezaviněné, na ní vybíjí. Pro hrubé slovo, větu nejde daleko. "Já mám pocit, že vždycky spolu něco vybudujeme, načež on to zboří." Reaguji: "Tohle ale není chování dospělého člověka. A myslím že člověk v roli partnera by v sobě dospělost mít měl..." Věc mi přijde jasná.

...Netrvalo tak dlouho, a měla jsem v životě někoho podobného. Dokonce stejné národnosti (ne Čecha), ba i podobného vzhledu. Nechápeš? Pochop.

Tenhle kousek měl do budoucna v ranci projevů neúcty přibalený ještě jeden "bonus". Fyzickou agresi.

Potkali jsme se jednoho léta. Zájem z obou stran. Pokud mohu mluvit za sebe, žádné náhlé vzplanutí vášně, spíš zvídavost a přání blíž poznat člověka, který, ač tichý, duševně vyplňuje a sleduje větší prostor. Jak jsem pak poznala, rozpoložení někdy zabarvené zeleným bylinným jointem... což mohlo být jak plus, tak minus...

Přišla zima, a souhrou okolností jsme ji zčásti měli trávit pod jednou střechou. Přitažlivost mezi námi jsme vnímali oba. Navíc jsme byli každý už delší dobu sami, a nějaký blízký protějšek jsme si přáli. Ze strany jeho nenásilné impulsy. Potěšily. Mé výstražné kontrolky ale blikaly. Například: V jeho světě byli lidé - jistí duchovní učitelé - kteří byli bohy na zemi, nezpochybnitelnými autoritami nad většinou ostatních, včetně něho, včetně mě. Pak zas bytosti, které byly hierarchicky pod námi, pod lidmi. V mém světě je podstatné vědomí všeho jako součásti jediné existence. Z něj vychází úcta k nám všem, co tu jsme, zároveň bez zcela růžových brýlí vůči komukoli... Takže zde jsme společnou řeč neměli. Tento muž, který na jedné straně dokázal pár slovy z neotřelého úhlu vystihnout podstatu nějaké situace, se na straně druhé nezdráhal předkládat nerealistická dogmata ze svých oblíbených nauk jako pravdu danou, neměnnou. Mluvila bych o potřebě existovat pořád jako dítě vševědoucích rodičů, jejichž nadřazenost může zpochybnit jen trochu hloupý, neznalý člověk, který do situace nevidí. Na poli duchovních nauk, ale i politických či jiných ideologií běžné. Přitom často zhoubné. Můj styl je v duchu "nad nikoho se nepovyšovat, pred nikým se neponižovat". Netvrdím o sobě (jako ostatně o nikom) že jsem na 100% dospělá... Ale potřebu základní odpovědné svébytnosti, svéprávnosti, na straně případných partnerů mám. Takže nějakou dobu jsem přitažlivost nechávala stranou, generovanou energii přenášela do interakce s okolní přírodou a podobně. Až přišel čas, kdy byla natolik všeprostupující, že mi přišlo neupřímné na ni dál směrem k druhému nereagovat. (Taky: Zmiňovanou dospělou polohu mi přijde v okolí velmi těžké najít. Mezi muži, kteří coby muži mým životem prošli, ji naplňoval možná jeden... Kontrolky poctivě svítily vždy... A jestli to znamená stále asexuální život... Ne, nejsem si jistá, že tou cestou chci jít.) A tak jsem se k tomuto našemu tématu přihlásila také. A kráčeli jsme do vztahu-nevztahu, který nám přinášel kouzelné i těžké chvíle několik následujících let. Jak to bývá, když maji lidé hodně společného, a zároveň hodně rozdílného, o čem je problém zdravě komunikovat. 

Dotekové i bezdotekové souznění hodně. Výpravy do kopců, lesů, na moře. Společná práce na vzduchu, u mne, u něj, u kamarádky (z jeho strany více, ale účastnila jsem se ráda také). Velká legrace. Skutečně mnoho, na co mohou být krásné vzpomínky.

Ale taky: Periodicky neúcta v podobě hrubých slov, shazování. Přisuzování mi motivací a emocí, které jsem necítila, spíš stylem zrcadla. Vytrhávání částí různých informací ode mne z kontextu, zasazování do kontextu jiného, a používání vzniklé přefabulované směsi proti mně. Aby měl někdo v nekomfortní konstelaci navrch, a ten někdo nebyla já. Skrývání důležitých informací, a přitom občas bombardování mne všetečnými otázkami. (Kde jsem bezelstně řekla víc než schválila intuice, vymstilo se vždy.) Odmítání probrat nepříjemné záležitosti s tím že slovy se jejich negativní energie zpřítomní a to nic dobrého nepřinese, že za ně stejně můžu já a mám to pochopit sama, že věci které se staly se nestaly, hotovo. Opět periodické napětí ve vzduchu, které začínalo vybuchovat, a nebyla ochota jej připustit a prokomunikovat, nebo aspoň dát prostor vychladnutí skrz vzdálení se. Stavy, které vedle hrubosti ve slovech nakonec vedly i k propukání fyzického násilí.

V začátcích vztahu se mi zdály výrazné sny, které se později plnily. Jeden z nich byl: Umyji tomuto muži vlasy svým šampónem z růže? Rozvážit dobře: Přitakání následuje velmi náročný vztahový úkol. Viděla jsem muže stát v ne zrovna pěkné podobě, s hlavou nachýlenou, temnější, alkoholicky odulou. Vezmi na vědomí, že u něj byla velmi zanedbaná láska. Do toho bys šla. Střih, o nějaký čas později jsme si "v reálu" řekli, že do toho tedy nějak nejspíš půjdem. Lehli jsme si společně do vany. Začala jsem si mýt vlasy svým růžovým šampónem. A tento člověk, který tvrdil, že si vlasy nemyje, ani si je nečesal, mne požádal, zda mu je umyji také. S vědomím jakési závaznosti situace ...jsem vzala šampón a myla.

Tato vzpomínka mi později často, i při "naprostých" rozkolech, dávala motivaci vytrvat, vyčkat posunu.

Odcházeli jsme jeden od druhého za různých okolností. Když budu mluvit za sebe, věděla jsem na jedné straně, že dělám nejlepší čeho jsem aktuálně schopná, a z toho plynul základní klid. Do poslední chvíle jsem nechávala naději že to půjde, dala najevo co cítím, co si myslím, jak mne zajímá náhled jeho, případně kde byly překročené mé hranice. A když nebylo slyšeno, loajalitu jsem už nechala "jen" na rovině duševní. I tak ale tížil rozpor, který člověk musel v sobě zvládat: Přetrvávající vnímání jakési společné duše, spolu s faktem, že jej realita zdaleka ne vždy ilustruje. Časem jsem si v rámci možností zvykla. Přijala fakt, že změna může přijít kdykoli jakákoli. Že urovnávání vztahů a návraty připouštím, dokud druhý projeví aspoň občas ochotu podívat se na zásadní problémy i z mé strany, ne jen ze své. A dokud bere na vědomí fakt, že zmíněné fyzické násilí je moje konečná linie.

Porozumění bylo ve vlnách, nahoru, dolů, nikdy úplné, ale přesto průběžně provázené pocitem, že kontakt smysl má, pokud zrovna není zaseklý úplně.

Dělala jsem přešlapy, jistěže. Řadu věcí bych s větší zkušeností řešila jinak. Čisté svědomí jsem ale měla tím, že jsem nikdy záměrně nešla proti parťákovi. A že mě vždy naprosto zajímalo i jeho vnímání a postoje, ať už jsem je mohla či nemohla přijmout za své. Proto průběžně ten klid v hloubi duše. I když blíže povrchu, nepopírám, často také smutek. Smutek za blokovaný potenciál kontaktu, za mne, za něj. Za naše části, které by tak rády prostě fungovaly v radostné lásce a přátelství.

Kluk v něm měl v sobě čerstvou nevinnost, soucítění s přírodou včetně malých živáčků, hravost, otevřenost v projevech náklonnosti, důvěru. Jak se to kombinovalo s hrubostí až brutalitou, zákeřností, manipulátorstvím? S občasnými fantaziemi typu "Karin bez hlavy, stažená z kůže", které mu přišly zábavné... Až schizofrenně. Myslím, že schizofrenii měl diagnostikovanou, a podával to jako že tak chytře to na psychiatra skoulel, že má diagnózu a nějaké z ní plynoucí výhody. Nejsem odborník, ale myslím, že hraniční porucha osobnosti by byla další nálepka šitá na míru. Ač zároveň každý jsme originál a škatulky různě přesahujeme; s tím vědomím to sem píši. Více jsem pochopila z pozorování jiného bližního, který měl hodně divoké dětství. A kombinuje se v něm hloubka osobnosti a vřelost s neupřímností, odsudky druhých, manipulátorstvím též... Je v tom taková mentalita ulice. Urvi co můžeš, přechytrač, stav se k druhým tu jako namakaný protivník, tu jako spojenec, ale střez se plně důvěřovat, mít rozkryté karty, nebo na to možná dojedeš. Člověk je silný a přežije. Pronese do dalšího žití i různé duševní dary. Zformování psychiky je ale už také silné. Můj přítel, co vím, prošel v mládí tvrdými prostředími, v kterých šlo i o život. O dětství mluví jen kladně, ale vnímám i tam něco nepojmenovaného; jakousi zradu a nenaplněnost v raném věku, ze strany matky (jistě ne záměrně!), možná ze strany dalších lidí... Něco co bolí dál, plodí podvědomé výčitky a chce se odreagovat i s jinými, blízkými ženami obzvlášť. Nejspíš i něco v rodové linii. Skryté možná i před samotnými zraky dotyčného, podobně jako místnost v bytě kde vyrůstal, o jejíž existenci se dozvěděl až roky po odstěhování. Našli v ní prý za války na stole ubodaného rabína, který zde bydlel. Dveře byly zazděny, a byt pak sloužil dál.

Za nevinného, láskyplného a láskychtivého chlapce, který se občas objevil, pak se vyzkratoval (ať jsem dělala co jsem dělala, předejít jsem neuměla) a s bolestí zhasínal, jsem kolikrát slzela proudem. Nakonec jsem se ale trochu zkorigovala. Co když bylo rozhodnutí duše před příchodem na svět nastavit podmínky tak, aby se to čisté, živé z velké části uvyklo uspávat, a člověk přesto fungoval dál, třeba v potemnělejším režimu, přinášeje sobě a druhým zkušenosti, na jakých se dohodli? Nezpochybňuju svým smutkem sílu a svébytnost duše jako takové? Lidsky smutná část ve mně se neanulovala, ale posunula jsem se víc do neutrality a přijetí. 

Po prvním fyzickém útoku jsem se od kamarádky, s kterou přítel před lety žil, dozvěděla, že historicky první nebyl. (Ani druhý, ani třetí.) Popíral. Vzhledem k jeho popírání jiných evidentních událostí tu beru vážněji slova bývalky. I výhrůžka smrtí... Prý snad z legrace... Nemám stejnou představu o legraci...

Po druhém "přešlapu" jsem se už vymezila: Já nebo agrese, ne obojí. (Vzpomínám na citaci prý z úst jednoho dítěte: Buď to pude po dobrým, nebo to nepude.)

Násilí jsem nesnesla ani vůči předmětům. A tak jsem jednoho podzimu odešla ze společného pobytu v kopcích poté, co mi "milý" rozkopl jídlo nad ohněm. Ve vzduchu byly už nějaké tlaky, a možná jsem dostatečně telepaticky neodhadla, kam dát novou lavičku. Neviděli jsme se pak myslím skoro třičtvrtě roku. Už ani nevím, jak se stalo, že jsme se opět zkontaktovali. Fungovali nakonec zase v pokusu o partnerství. S prouděním obrovsky milé, hluboké energie, jaké se s každým druhým nezažije. Kdyby věci byly tak jednoduché. O několik dní a stresových momentů později přišly hovory o odloučení (z jeho strany, ale neprotestovala jsem). A netrvalo dlouho a - dříve "vyvolený" mi doma rozhazoval a vyléval jídlo, vodu z kanystru, a zabijáckým hmatem mě škrtil. Pro mne důkaz dříve tušeného - nejde "jen" o úctu, jde o zdraví, o život. "Vztahu" jsem nakonec po nelehkých úvahách dala ještě nějaké konečné společné dny, vychládající rád přijal, odpustila potoky z rezervoáru slz za odcházející krásné, za možný-nemožný nenaplněný potenciál, a šla dál, možná jako kamarádka, zároveň o samotě.

Propojila nás po čase "umělá inteligence". Oběma zvonil telefon, aniž bychom vytočili číslo. Zvláštní věc, která se mi v té době stala ještě s někým dalším. Tak jsme se chvíli bavili, s pocitem, že se slyšíme rádi. A slovo dalo slovo - po nějaké době se naše cesty na několik dní protly ve stejné zemi. Hezké zážitky. Ač pro mne podbarvené smutkem z toho, že pochopení situace na druhé straně nenastalo. A tak ani nemůžu úplně reagovat na výzvy k bližšímu kontaktu. Za jiných okolností bych třeba ráda, ale základna důvěry zbořená. Opakované výroky že k napadení nedošlo. Nakonec sice připuštění že ano, s omluvou, ale bez odpovídající sebereflexe. Tedy i bez záruky neopakování.  

Kontakt, velmi nepravidelný, pokračoval. Až mi byla navrhnuta návštěva na mé základně, ještě k tomu s konkrétní řemeslnou pomocí. Zkusila jsem tomu dát šanci. Přece jen... Jako kámoši... Nemáme mezi sebou tolik zjitřené energeticky propojovací plochy, skrz které by démonické síly pronikaly k řízení (to totiž bylo co se někdy dělo; i jsem před předchozím výbuchem mohla určitou bytost vidět)...

Pár kratších návštěv proběhlo bez vyhrocených následků. I když ve vzduchu byla zátěž navíc - opakované lhaní. Spolu s jednou ženou fabulovali okolo utajovaného milostného poměru mezi nimi. (Ta žena jako taková by mi nevadila, faleš vadila zásadně.) Projevilo se aniž bych původně pátrala - v hovorech byly divné nesrovnalosti. Do toho mne dál zkoušel získat pro "kamarádství s výhodami". Představa posvátného otevření se člověku, který nejenže rozbije důvěru v bezpečí fyzické, ale nyní mne navíc záměrně krmí falešnými informacemi, byla pro mě hodně šílená. Nějaká vzájemná náklonnost byla dál, ale zamotané to bylo nadstandardně. Když jsem prohlédala, kolikrát asi mi lhal v téhle aktuální záležitosti, znejistěla jsem i ohledně upřímnosti v záležitostech ostatních. Zároveň jsem na pravdivost nechtěla tlačit příliš, vidouc, že má kamarád problém přiznat některé podstatné věci i sám sobě, natož aby o nich otevřeně mluvil... Existenci vět jako "promiň, tady je téma na které se necítím, tak ho vynechám" však stále moc nebral na vědomí; dokázal mne o klamné verzi "ujišťovat" i s pohledem do očí... Nebyl hezký pocit si to zpětně uvědomit.

Byla to jedna z věcí, které nahlodávaly pohodu. Jiné ovšem pohodu podporovaly... A tak jsme, každý ve svém objektu, se setkáváním při čaji, jídle, u kamen, při práci na vzduchu, pobývali na pozemcích společně vícero týdnů.

A - nastavení "na hraně násilí" přišlo. Cítila jsem je pár dní ve vzduchu, i ve snu... A stále dávala šanci tomu, že se fyzicky projevit nemusí. Nemluvila jsem o něm; a jsem si ze zkušenosti téměř stoprocentně jistá, že kdybych byla promluvila, byl by popřel.

Až se projevilo.

Spouštěče v takových chvílích bývaly zdánlivě malicherné. Útok předchozího roku nastal poté, co jsem si v zimní noci kvůli kouři ve vzduchu "dovolila" na malou škvírku pootevřít okno nad svým lůžkem. Jako by měl pocit, že tím zpochybňuji jeho topicí aktivitu, nebo nehorázně ruším klid. Nyní něco podobného. Tvářil se nechápavě při mém návrhu na společnou cestu do většího města druhý den (ač pár dní před tím o ní byla řeč), skákal mi do řeči - proč jsem s tím přišla, co mám v tom městě za lubem co mu nechci říct?... Požádání o normální prostor k řeči nefungovalo, takže jsem zmlkla a odcházela směrem ke své maringotce. Pustil se za mnou, stále otázky, které mi nedávaly smysl. Nakonec mě strhl k zemi, zasedl, a začal "likvidovat". Údery hlavou o zem, silné údery přes obličej - ústa, nos, myslím že oči, tahání vlasů... Na konci hladil. Nepříjemné bylo už všechno. Velké majetnické dítě vytočené mimo příčetnost. Nereagovala jsem. Pod námi naštěstí lehce bahnitá tráva, takže vše neskončilo hůř než s pohmožděninami. Ale zpráva jasná. Před tímto člověkem si opravdu nemůžu být svou bezpečností jistá. Chodí s tělem jako nabitou zbraní, kterou se ve chvíli nejistoty nezdráhá vůči blízké ženě použít. Přátelská rovina nefunguje. Delší společný pobyt má v sobě vždy téměř jistotu vážného ohrožení. O kratším neuvažuji jakbysmet. Dotyčný se ani neomluvil. Hleděla jsem na něj s prázdnou neutralitou, poslala jej pryč. Jedna kapitola končila.

Pochopila jsem kamarádku z úvodu? Co jsem vlastně pochopila? Asi hodně věcí. (A možná další ještě dotečou.)

Ano, dospělost je důležitá. Ale když na ni ne a ne dostatečně narazit, a čas běží... Pak se člověk může spokojit s pocitem celkové energetické vyváženosti mezi ním a protějškem - ten má naděleno tam, druhý zas onde - , kde důvěru v moudrost druhého dá spíš jeho nevědomé části. Po jednom odchodu tohoto muže, se slovy z jeho úst "Doufám, že už se neuvidíme," jsem se uchylovala co nejvíce do klidu, ticha. A nacházela jsem v něm - jeho coby duši, jak mne objímá, kryje záda, podporuje. Přestože "reálně" se ten člověk rozkomunikoval možná po měsíci, možná později. Prý asi po 3 dnech si uvědomil, že věc neproběhla úplně v pořádku, další týdny se dával dohromady... Děje nemusí běžet vždy souladně paralelně.

Zároveň limity být musejí. Komunikujme o nich jak nejlépe můžeme; a pokud někde dialog vázne, buď odejděme rovnou, nebo dejme aspoň jasně na vědomí kde je momentálně konec naší hrací (vztahové) zóny.

Pole partnerských, rádobypartnerských, i přátelských vztahů bývá složité. Jsme společnost, kde jsme skoro všichni těžce duševně postižení. Těhotenství, porod, poporodní péče, jesle, školky, školy, patologické vzorce chování předávané v rodinách, tlaky společenských očekávání... Skoro nic neběží podle zdravých modelů, to je věc jasná. Uvádějí se v nás do chodu lehké i těžké kompenzační mechanismy. Možná je zázrak, když jakž takž fungujeme. Jakž takž zdravé partnerství, nebo prostě milostný vztah, nám sotva spadnou hotové z nebe. Vybíráme, do čeho se pustit, pak se cizelujeme a různě makáme na tom, co jsme vybrali... A i tak někdy dlouho nevidíme jasnou směrovku, jen směrovky dílčí pro nějaký čas, vnitřní, vnější. Nemůžeme protějšek coby bytost odsuzovat; můžeme však volit, zda stále stojí za to s ním bok po boku setrvat.

Nedávno jsem na internetu poslouchala svědectví ženy, která žila roky v manželství s duševně zřejmě v mnoha ohledech krásným, a přitom fyzicky agresivním mužem. Můj příběh proti jejímu co do počtu napadení slabounký odvar... ale těžko srovnávat; každý člověk a každá situace má specifický čas zrání. Velmi mne zahřál její popis momentu klíčového pro její odchod. Za dosud nejtvrdšího útoku, částečně v bezvědomí, uslyšela v hlavě jasný hlas: Je skvělé že ho miluješ. Je to dobrý člověk, který si prošel těžkými věcmi. Teď je ale čas se rozhodnout. Když se rozhodneš pro něj, je to v pořádku. Milujeme tě stále. Ale máš naši podporu i když se rozhodneš pro sebe. Žena viděla, že první cesta znamená fyzicky konečnou. Rozhodla se pro sebe. Tolik jsem chápala.

Během let našeho vztahu-nevztahu jsem pro jiné muže oči zavřené neměla. Ve dvou případech jsem se v čase krize na nějaký čas jinému i otevřela. Ne na trvalo, z různých příčin. Až jsme si zase zbývali, ještě na nějaký čas.

Jistě zralejší muži existují, a, jakkoli jsem pro řadu lidí sama za exotku, vidím, že bychom si s některými nejspíš velmi rozuměli. Ale děje se to někdy tak, že osud, Prozřetelnost zralého z cesty odfiltrují, abychom nabírali zkušenosti s možná méně "hotovými", avšak nesoucími zas jiné kvality. Se kterými je podstatné si vzájemně něco předat. Pokud máme na výběr, je jasný. Pokud ne, přijmeme třeba i něco, co jsme dříve u jiných nechápali. Možná hlavně to.

Je něco, co bych dnes v podobné situaci udělala zásadně jinak?

Úplně nevím, jestli bych se tělesného kontaktu vší silou zdržela, jestli by mi to při lépe vycvičeném vnímání zmiňovaných kontrolek šlo nyní lépe. Možná ano. Je ale možné i to, že bych naopak do bližšího kontaktu šla rovnou, nezdržovala co na cestě stejně čekalo k prožití, a tím prošla vším svižněji. (Co jsme si konkrétně předali, to by byla další kapitola. Tu jen tolik že cítím že důležité to bylo, i když schválně bych si takovou cestu nevybrala.) Každý případ je jedinečný, a vposledku nám zbývá stejně vždy naše - stále se zostřující - bdělost.

Proč ten příběh nyní popisuji? Jistě hraje roli to, že vyříkání s druhým aktérem se nejeví reálné, a přitom sdílecí náboj je. Možná pro nahlédnutí pro ostatní do mechanismů, které v některých složitějších vztazích fungují. Naplňování svého vkladu do otvírání těžších mezilidských témat. Cítím, že mně samé velmi pomohlo číst a slyšet sdílení - převážně internetová - mnoha lidí, kteří prošli podobnými věcmi. Navzdory možnému nepochopení... Nechci zůstat pozadu.

A je něco, co bych mohla doporučit ženám a mužům v situacích jako ta má?

Univerzálními recepty šetřím. Ale pokud něco, tak třeba: Bdělost pomáhá vždy. Neodsuzování člověka, ano, ale zároveň neomlouvání nepřijatelného. Přezkoumávání vlastních hranic, hlídání svého území, které je posvátné i v rámci intimních vztahů. Pružnost, ale pevnost též. Ochota pustit všechny (pochybné) jistoty v odpovědnosti vůči kvalitě i zachování vlastní existence. U sdílení zkušeností opatrnost (nevysilovat se v konverzaci s lidmi kteří oč méně chápou, o to více zbytečně komentují), ale zároveň ve správný čas otevřenost (přátelé mohou pomoci, rodina, někdy i policie...). Prociťujme si nezaujatě dopředu komu kdy co sdělíme, to může další směr napovědět. A když vnímáme reálné ohrožení, jednejme. Odejděme, pošleme pryč, domluvme si pomoc... přítele na telefon, úřední zákaz kontaktu... Výše zmíněné kombinujme...

Nekalme si duši zlostí na druhého. Nemyslím emoce potlačovat, ale zbytečně nekrmit co nikomu neslouží. Se svou zkušeností a nastavením i druhý jedná jak umí, ať dělá cokoli; možná bychom z jeho stanoviště v životě jednali stejně... Zaměřme se na to, co nutně potřebujeme my. A dopřejme si to.

Je krásné s někým vzájemně rozsvěcet jiskry lásky. Měla by ale být samozřejmost, že rezervoár našich jisker nezhasíná. Že je kvůli někomu nenecháme dusit, ani sami nedusíme.